Menü
O zřízení vrtu rozhodl Národní výbor pro technický rozvoj v rámci programu využití geotermální energie. Stavební plány vypracoval Stavební inženýrský projektový podnik. Vrtní práce byly zahájeny 3. listopadu 1965 a ukončeny 24. února 1966 Vodohospodářským podnikem pro průzkum vody a vrtní práce v Ceglédu. V souvislosti s jeho realizací koloval ve městě mýtus, podle kterého se zde hledaly uhlovodíky. Ve skutečnosti však geologové již dříve upozornili na přítomnost termální vody. Již dříve byly v tomto regionu učiněny podobné nálezy v Mihályi a v Győru. Místem realizace projektu byla zahrada experimentálního areálu Vysoké školy zemědělské v Lucsony dűlő. Zpočátku bylo vrtání v hustém štěrku obtížné. Po dosažení hloubky 2000 metrů však vytryskl sloupec vody až do výšky 12 metrů. Vrták pronikl 193 vrstvami. Pod mělkou hnědou bahnitou půdou následovaly 100 m silné štěrkopísky a 93 m silné písčité štěrky, po nichž následovaly vrstvy jílovitého bahna, písku a hlíny.
Voda obsahuje málo sedimentů, má vysokou slanost, je to alkalicko hydrogenuhličitanová a chloridová termální voda s vysokým obsahem jodových iontů a fluoru. Vodonosnou vrstvou je svrchní panonský šedý písek. Teplota výstupní vody je 74 stupňů Celsia a průtok vody je 1250 litrů za minutu. Náklady na realizaci vrtu činily – v té době – 4,8 milionu forintů. Městská rada Mosonmagyaróváru se zavázala odvádět vytékající vodu eternitovým potrubím a získala právo využívat vrt, který je ve vlastnictví státu.
V roce 1987 byl v blízkosti Mošonského Dunaje, vedle loděnice tehdejší továrny na pletené zboží, založen druhý vrt termální vody. Ani to město nestálo žádné peníze, protože ho získalo ve výběrovém řízení. Dnes lázně využívají oba vrty.
Zpočátku voda odtékala volně a každý se v ní mohl na místě vykoupat. Vodu bylo možné bez omezení odebírat k domácímu použití. Začala se převážet na voze taženém koňmi ze státního statku Lajta-Hanság do Městské a Okresní nemocnice, kde bylo zřízeno experimentální oddělení pro studium jejího léčebného účinku. Dr. Imre Fekete, ředitel nemocnice, a Dr. Pál Péter, primář revmatologie, byli podporovateli a realizátory těchto prací probíhajících v budově plicního oddělení (tehdejší infekční oddělení), postavené v roce 1928. Výsledky byly velmi povzbudivé a bylo dosaženo toho, že ministr zdravotnictví prohlásil zdejší termální vodu za léčivou (726/Gyf.1967.). Byla to první certifikovaná termální voda v kraji a měla velký potenciál. Dokonce se uvažovalo o zřízení národního lázeňského hotelu, ale centrální podporu získaly pouze lázně v hlavním městě a kolem Balatonu. Projektem městských lázní byl pověřen Stavební a projekční podnik v hlavním městě. Vlastní řízení organizoval, koordinoval a realizoval vedoucí stavebního odboru města, inženýr László Korbonitz, zpočátku při využití rezerv města.
První koncepční plán, který se zabýval termální vodou, se týkal plynného složení vody. Chemici z místní zemědělské univerzity uvažovali se získáváním metanu, který tvoří dvě třetiny doprovodného plynu, pro účely vytápění. V té době se ročně do ovzduší vypustilo množství plynu v hodnotě 210 000 forintů. Technologie těžby plynu nebyla vypracována, návrh inovace pak nebyl věcně řešen.
Jedním z přirozených způsobů využití se jevilo vytápění. Zájem projevila Vysoká škola zemědělských věd a místní nemocnice. Termální vodou přiváděnou potrubím skutečně začala být zásobována farma pro pěstování řas, laboratoř na vysoké škole a nemocnice. Teprve později se ukázalo, že to není vhodné řešení, jelikož dochází k usazování. V každém případě bylo v prvním roce vynaloženo na plánování a výstavbu potrubí 762 230 forintů. Částka také ukazuje, jaká důležitost byla této formě využívání přikládána. Přímé vytápění začalo a pokračovalo až do zimy 1969. V té době ekonomický ředitel Béla Veres uvedl, že nemocnice bude muset přejít na vytápění olejem, protože topná tělesa rychle selhávala.
Pro výstavbu termálních lázní získalo město v prosinci 1967 do svého vlastnictví dva hektary zahrad na dvou parcelách, které byly pod správou vysoké školy. Projektový podnik Rábsko-Šoproňské župní rady byl pověřen návrhem 2 bazénů ve tvaru ledvinek. Zadání bylo v podstatě místní úpravou návrhů bazénů otevřených v Györu v roce 1968. Tato forma sedacího lázeňského bazénu byla v té době rozšířena v maďarských lázních. Stavbou byl pověřen odbor výstavby státního hospodářského stavebního podniku Lajta-Hanság. Podle smlouvy se podnik zavázal k realizaci zakázky v hodnotě 849 586,65 HUF. První obložení bazénů, které existují dodnes, bylo zhotoveno z metlachskych dlaždic, které se začali odlupovat již v prvním roce. Návrh sociálního zařízení pro lázně také realizoval Radní odbor plánování výstavby, ale do otevření byly k dispozici pouze provizorní šatny a toalety. Z místních podniků přispěl ke vzniku nejvíce závod na výrobu hliníku a umělého korundu Mosonmagyaróvár, který provedl vědecké testy vody a bezplatně vybudoval termální výměníkovou stanici. Jednotky odplyňování, skladování vody a strojovny byly umístěny v zahradě severně od bazénů. Na realizaci naléhala rada ze sociálně-politických důvodů. Tento postup byl následně napaden Stavebním inženýrským projektovým podnikem, který tvrdil, že zařízení bylo postaveno bez zohlednění konečného návrhu. Plot se nepodařilo dokončit před otevřením.
K realizaci výstavby byla využita i veřejná práce. Zemní a betonářské práce tak probíhaly s využitím kapacit Komunálního podniku v pozdních odpoledních hodinách. Pilíře a brány vyrobila továrna na zemědělské stroje Mosonmagyaróvár (Kühne). První plot byl vyroben z prefabrikovaných prvků. Pro zásobování studenou vodou musely být vyvrtány dva 25 metrů hluboké vrty, protože vodárenská společnost nedodávala dostatek vody pro míchání. Stavbu provedl Vodárenský výzkumný a vrtný podnik, závod Lajosmizse. Jedna ze studní se nacházela příliš blízko plotu univerzitní části nad Lucsony, což vyvolalo nelibost hygieny. Později byl vyvrtán také mělčí vrt, který pak musel být utěsněn. Institut pro kontrolu kvality staveb (Győr) odhalil během stavby mnoho nedostatků. Stěny bazénů byly porézní a v létě 1968 v nich bylo 5 trhlin. Továrna na výrobu oxidu hlinitého vyrobila strojová zařízení, polovinu z toho v rámci veřejné práce. Práce byly ztíženy tím, že dodavatel elektřiny nebyl až do září 1968 schopen dodávat elektřinu. Poštovní správa v Šoproni požadovala astronomické částky za zřízení telefonní linky a odvolávala se na nedostatečnou kapacitu, takže v lázních při jejich otevření nebyl k dispozici telefon. Kolaudační řízení proběhlo 18. dubna 1969. Od následujícího dne bylo možné se koupat.
Oficiální otevření se konalo 8. května a bylo o něm informováno v okresních novinách Kisalföld. Navzdory zpočátku drsnému prostředí si návštěvníci nové zařízení rychle oblíbili. Ve všední den se počet návštěvníků pohyboval kolem padesátky, ale už první slunečnou neděli jich bylo už osm set. Vstupné bylo 5 forintů na půl dne. Pro studenty, důchodce a vojáky 3 forinty. Mnoho dětí z rodin vysokoškolských učitelů z Lucsony si nepořídilo ani zvýhodněné skupinové studentské lístky, které stáli 1 forint, prostě vlezly dovnitř. V té době ceny vstupenek stanovoval příslušný odbor krajského úřadu na základě 3 národních právních předpisů. Prvním ředitelem instituce byl József Vörös. (Následovali László Botlik, Gellért Vas st., Gábor Zsebedits, Béla Markó, Sándor Orosz) Zpočátku byla v provozu pouze malá šatna z betonu a dřevotřísky. Problémy se řešily zřízením provizorních stanů a montovaných kabin (později bylo s pomocí veřejných prací zřízeno velké množství kabin.) Areál byl upraven a u Zemědělského družstva zemědělských výrobců v Acs byly objednány lehátka s trubkovou kostrou a zahradní lavičky. Tato společnost také dodávala různobarevné dřevěné náramky, které v té době nosili platící hosté. V roce 1972 vysadili pracovníci v rámci veřejných prácí 1051 tújí. Vysazeny byly také lípy a smuteční vrby. Byly také zahájeny hudební služby, proti kterým se písemně ohradili vědci ze sousední univerzity. Žádali, aby se ve všední dny do 16 hodin reproduktor používal pouze pro odůvodněná hlášení.
Projekt termálního koupaliště a lázeňského centra navrhl a vypracoval budapešťský Stavební inženýrský projektový podnik. Dva dokončené lázeňské bazény byly poté znovu začleněny do tohoto komplexu. András Zsuffa byl inženýr, který se na projektu podílel nejvíce. Návrhy byly představeny na mezinárodním veletrhu v Budapešti v roce 1969. Podle OSN byla voda v Mosonmagyaróváru pátou vodou, které by si v zemi zasloužila rozvoje. Byli připraveni navrhnout velký komplex. Ve vedení zastupitelstva se nenašla žádná autoritativní osoba, která by spatřovala v termální vodě větší potenciál. Zastupitelství v souvislosti s rozvojem několikrát změnilo svůj postoj. Velkým problémem bylo, že ambiciózní plány dokázalo ještě uhradit, ale dál museli je rozpracovávat a realizovat podle svých momentálních finančních možností. V zásadě byly pro kompletní projekt vyhotoveny dvě verze. Podle první měla být budova lázní postavena na ulici Kígyó. Postupovalo se ale podle druhé verze a vzdali se jednotných lázní a termálního koupaliště. V počátcích byly finanční možnosti města omezeny tím, že se začala stavět nová nemocnice na místě staré nemocnice Karolina současně s termálními lázněmi. Během četných přerušení prací bylo často uváděno, že prioritou je nemocnice. Územní problém spočíval v tom, že nemocnice byla postavena na malém pozemku a nemohla se do ní již začlenit nová budova pro termální lázeňskou léčbu, jak navrhovalo ministerstvo zdravotnictví. Dochoval se dopis Pále Pétera (23. dubna 1970), který upozorňuje vedení na propojení termálního areálu se sportovním areálem za Lajtou, se stávající jízdárnou. Navrhl výstavbu tenisových kurtů, kempu, vodáckých a rybářských zařízení. Projekt a výstavbu bazén o délce 33,3 m zadalo město stavebnímu podniku Rábsko-Šoproňské župy. Stavební podnik měl svou místní kancelář v ulici Fecske. Technický návrh předal Károly Takács v březnu 1969.
Práce probíhaly pod dohledem Károlye Ellenriedera, hlavního stavitele. Bylo nutno překonat nepřesnosti v návrhu, nedostatek kapacit a nedostatek materiálů, který se týkal i cementu a dlažebních desek. Dohled prováděl Mélyépplan. Betonáž byla provedena beze spár s dilatační mezerou uprostřed. Město se mezitím rozhodlo, že se nespokojí s bazénem o délce 33,3 m, ale „nahradí” ho soutěžním bazénem o délce 50 m. To vedlo k pozastavení a značnému časovému zpoždění. Bazén byl dokončen až v létě 1971, jak uvádí článek v Kisalföldu ze dne 6. července 1971. Podle tehdejších cen to město stálo asi 5 milionů forintů. Bylo navrženo vybudování tribuny, která však nakonec postavena nebyla. První velká fáze výstavby byla dokončena v červenci 1975, kdy byla slavnostně otevřena šatna o rozloze 800 metrů čtverečních. I tehdy rozvoj šaten vždy zaostával za skutečnými potřebami. Montovanou budovu navrhl Gábor Botos, který pracoval pro místní zastupitelství, a její součástí byla i společenská místnost a bufet. Jak bylo pro tehdejší dobu typické, žádný ze socialistických stravovacích podniků nepřevzal po otevření jeho provoz. V prosinci téhož roku byly bazény propojeny 25 metrů dlouhou vyhřívanou chodbou, což bylo další důležité doplňkové zařízení. Zhotovitelem bylo průmyslové družstvo Hanság v Janossomorji. Tři dostupné bazény v té době byly provozovány současně pouze o víkendech. Malý, menší sedací lázeňský bazén sloužil jako dětský a byl naplněn jen z poloviny. Volným dnem v týdnu bylo pondělí. (V místě dnešního 25 metrového bazénu byl vybudován také malý letní dětský bazén, který však hygiena v roce 1982 uzavřela, protože nebylo možno jej řádně oddrenážovat. Nahradilo ho pískoviště a poté pivní stan).
Odborné lékařské testy mosonmagyaróvárské termální vody brzy objasnily její vhodnost pro léčbu nemocí. Od 1. února do 24. července 1967 bylo v provozu experimentální lázeňské oddělení s 18 lůžky a malým dlážděným bazénkem. Pacienti se koupali ve vodě o teplotě 34-35 °C po dobu 15-20 minut každé dva dny. Během tohoto období bylo vyšetřeno celkem 117 pacientů. Především pacienty s onemocněním pohybového aparátu, kostí a kloubů se dařilo dobře léčit. Samostatně byly popsány některé poučné případy, léčení pacientů, kteří již navštívili jiné tuzemské lázně. Voda pomáhala také při chronických zánětlivých onemocněních kloubů a svalů a při poruchách pohybového aparátu po úrazech. Bylo ošetřeno mnoho pacientů po zlomeninách kostí. K léčbě chronických zánětlivých gynekologických onemocnění se používá méně často, ale její terapeutická vhodnost byla prokázána. Bylo zjištěno, že je vhodná i pro broncho-ureterickou léčbu některých případů rozedmy plic a pro léčbu onemocnění hltanu a nosních dutin, pokud se rozprašuje a inhaluje. (Aerosolovou metodu vyvinuli v roce 1990 Gábor Juhász, Tibor Kovács a Zsuzsanna Szalai Horváth, lékaři pulmonologického oddělení místní nemocnice.)
Ve formě pitné kúry ji lze použít i k léčbě žaludečních a střevních onemocnění. V květnu 1968 se v Mosonmagyaróváru konalo revmatologické sympozium, na kterém mohli účastníci ochutnat balenou léčivou vodu v přírodní i sycené verzi. Přestože se odborníkům líbila a v následujícím roce vytiskli její etiketu, místní podnik vyrábějící perlivou vodu nakonec od jejího dalšího zpracování upustil. Voda se zajímavou chutí a vůní nebyla v té době považována za prodejnou. Používala se především k léčbě nedostatku a přebytku žaludeční kyseliny a střevních poruch. Díky obsahu fluoridu se může používat k prevenci zubního kazu u dětí. Obsah jódu je užitečný při některých poruchách štítné žlázy a při začínající ateroskleróze cév. Vzhledem k obsahu fluoridů se při delším pití nedoporučuje konzumovat více než 3 dl denně.
V archívech města jsem nenašel žádnou stopu, že by o využití léčivé vody údajně žádal rakouský investor. Předložil městu žádost o patnáctiletou koncesi na stavbu lázeňského hotelu. Ta byla samozřejmě zamítnuta, protože město bylo rozhodnuto lázně vybudovat stejně jako termální koupaliště. Bylo třeba vypracovat druhou alternativu, která by lázně propojila s Lidovými lázněmi, založenými v roce 1961. Zpočátku uvažovalo zastupitelství také se zachováním funkce očistných lázní. Výstavba na místě současné vstupní budovy termálního koupaliště byla zamítnuta a byl navržen motel. Následně se zjistilo, že tato alternativa lázní byla chybou. V té době se za očistnými lázněmi nacházely stavebniny a uhelný sklad, které byly přemístěny do průmyslové zóny až v roce 1974. V plánu bylo vybudovat čtyřpodlažní lázeňské nemocniční oddělení. Bylo oznámeno, že po zahájení provozu se plánuje další rozšíření. Vše bylo připraveno k realizaci, plány byly po dlouhé době práce přizpůsobeny zdravotnické funkci, ale pro nedostatek finančních prostředků nebyly realizovány. Výstavba hotelu plánovaná v sousedství, na začátku ulice Kossuth, byla zrušena. Nakonec zde byly vybudovány malé lázně, tedy spíše ambulance. Plány na renovaci vypracoval také Projektový podnik rady. Strojní zařízení bylo instalováno v suterénu a celá ošetřovna a prádelna byly umístěny v přízemí. V roce 1971 byla termální voda přivedena přes ulici Károlyliget do ulice Bakó a 1. června 1972 byla otevřena termální revmatologická ambulance, regionální fyzioterapeutická klinika. V provozu byl malý bazén a šest lázní. K dispozici byla trakce, tangentor (podvodní trysková masáž), elektrická lázeň, inhalatorium a galvanoterapie.
Vybavení bylo na tehdejší dobu dobré. Odborný personál byl proškolen v kurzech Národního ředitelství lázní (ORFI). Léčba byla hrazena z prostředků Národního fondu zdravotního pojištění, v té době za plnou cenu. Lékař byl zaměstnancem nemocnice. V roce 1976 odešel doktor Pál Péter do Győru a nějaký čas v místních lázních ordinovali nespecialisté. V roce 1983 převzala uvolněné místo Ibolya Szakács, odbornice na revmatologii. Již v její době se prováděly bahenní zábaly s použitím bahna z Hévízu. Zařízení provozoval Vodárenský podnik Győr a okolí až do roku 1980, kdy bylo převedeno na Městský správní podnik. Podnik plánoval přemístit malé zařízení do termálních lázní. Nebyl zde například prostor pro fyzioterapii, nabízené služby se rozšířily o pedikúru. Technické důvody vyžadovaly souběžné zaměstnávání strojaře, jelikož potrubí dlouhé 1,6 km několikrát selhalo, jednou vytopilo i ředitelův Volkswagen. Také Archiv Flexum ve sklepě „odplaval” během jednoho prasknutí potrubí. Samotná nemovitost se později ukázala jako dobře prodejná a využitelná. Pozdější vedení města a nemocnice nespatřovalo žádný větší potenciál pro její další medicínský rozvoj. Nástupce předsedy zastupitelství Sándora Kovalszkého, János Bedő a Makkos Antalné, kteří si s ministerstvem dopisovali, se podle dochovaných dokumentů osudem lázní nijak významně nezabývali. Pozemek kolem budovy byl zastavěn. V dubnu 1999 se lázně přestěhovaly do nové vstupní budovy termálních lázní. Od září letošního roku je revmatologická poradna provozována ve zdravotnickém středisku kliniky (kde nezáleží na destinaci lázeňského lístku, takže skupiny důchodců jezdí do Zalakaros a Hajdúszoboszló). Dva lékaři pracující v lázních jsou placeni společností, nikoli nemocnicí, a léčí soukromé pacienty. Léčebné podmínky jsou zde lepší, ale dražší než na předchozím místě. U pacientů odeslaných specialisty se předepsaná léčba provádí s jejich novým vybavením a vyškoleným personálem a zohledňuje se částečná úhrada.
Možnost založit tento oddíl se naskytla již v roce 1972, ale vedení města to nepodpořilo. Sportovní svaz městského podniku, později Sportovní svaz Flexum, byl založen 1. února 1977. Dříve již byl ve městě plavecký oddíl podniku MOFÉM, který na studené vodě z řeky Lajty vybudoval vodní areál se sportovním centrem, který mezitím zanikl. Kromě toho bylo ve městě možné koupání a plavání podél Mošonského Dunaje a v Bágeru. Zastupitelství se rovněž zabývalo jejich situací a rozvojem. Od té doby nepokročilo. Trenérem oddílu se stal József Csillag, který studoval na MOFÉMu u Jánose Pintéra a od doby výstavby bazénu pracoval jako plavecký instruktor (druhý plavecký instruktor Ferenc Szokoli byl velkým přítelem šachu a zval do termálních lázní vážné velmistry k důvěrným simultánním partiím.) Desetihodinový kurz plavání pro děti tehdy stál 100 HUF. Klub byl podporován podnikem, zpočátku částkou 30 000 HUF ročně. Jejich prvním sportovním lékařem byl Dr. László Vörös. Barva oddílu byla modrá a bílá, a proto byly pro jeho členy v této barvě zhotoveny uniformy v závodě na pletené zboží. Členové mladého oddílu trénovali v dopoledních a odpoledních hodinách a zúčastnili se mistrovství republiky věkových kategorií, kde se kvalifikovali mezi osm nejlepších týmů. Byla založena regionální soutěž nazvaná Óvárský pohár, která přilákala mladé sportovce z měst v Severním Zadunají. Později cestovali i do zahraničí. Bylo zde odchováno několik známých plavců různých věkových kategorií (Péter Hacker, Angéla Jorik, Szabolcs Zoltán). Svou kariéru zde začala Edina Gangl, současná brankářka maďarské reprezentace ve vodním pólu.
Uskutečnilo se rodinné vánoční a velikonoční setkání. Na 1. máje pochodovali pod transparentem na ulici Fő, kde vyprávěli o svých vynikajících výsledcích. V domě Pulay a poté v domě Kósz na vyvlastněném pozemku jim bylo poskytnuto místo, kde se mohli převlékat, posilovat a scházet se mimo dosah lázeňských hostů. Cílem města bylo, aby se děti na základních školách naučily plavat. Za tímto účelem byl v roce 1978 s pomocí občanské solidarity otevřen výukový bazén v ulici Gyárfás u školy č. 11. Nadšení učitelé a rodiče přiváděli do města i děti z okolních škol a ti nejlepší z nich byli přijati do specializované sportovní třídy. V létě byla pro nečleny na vlastní náklady organizována plavecká družina, kde se po celou dobu koupalo nejméně 45 dětí. Novinář Vilmos Hámor také napsal článek pro Kisalföld o tom, že děti nechtějí jít večer domů. Kromě plavání trávili čas jízdou na koni, návštěvou muzeí a mlýnu a výlety po městě. Hráli na dřevěné nástroje, které plavčík vyrobil v rámci veřejné práce. V části izolované prkennými stěnami bylo možné hrát míčové hry, aniž by to rušilo hosty. Bylo zahájeno zdravotní plavání, později nazývané rekreační plavání. Starali se také o dospělé. Učili se zde také pracovníci elektrárny v Dunakiliti. Během konečné privatizace v roce 2005 bylo ze smlouvy vypuštěno, že oddíl bude nadále fungovat. Dnešní mistři plavání pokračují ve výuce plavání.
V únoru 1976 byly lázně převedeny z přímé správy technického odboru městského úřadu na městský správní podnik. Strojní část byla rovněž převzata od místní jednotky Vodárenského podniku Győr a okolí (v roce 1983 byl provozní podnik přejmenován na Komunální podnik Flexum. Po změně režimu se z něho stala společnost Flexum RT. Od roku 2007 Flexum termelő és Szolgáltató Zrt.) Podnik tehdy řídil Dr. Zoltán Szeredi, právník a ekonom, který přišel předchozího roku z místní továrny na výrobu oxidu hlinitého. V této době se společnost začala věnovat novým činnostem. Například v roce 1976 přibyl místní štěrkopískový lom, rovněž z technického oddělení. Nový ředitel na zasedání výkonného výboru městské rady prohlásil, že jejich příjmy nahradí ztrátu termálních lázní. Podnik využíval termální vodu i jinak. V druhé polovině 70. let rozvíjel zahradnictví. V novém centru města se snažil zajistit pohotovostní zásobování teplou vodou pomocí výměníku tepla (budova Gelka, mateřská škola č. 2, byty). Nové období rozvoje lázní začalo výměnou strojního zařízení. V roce 1977 byla strojovna přemístěna z centrální části na roh ohraničený ulicí Kolbai a ploty univerzity. V roce 1980 byl vyvlastněn dům Pulay a přilehlé volné pozemky směrem k Lajtě. V roce 1986 byl vyvlastněn dům Kósz a okolní volné pozemky severně od něj. Tím se plocha termálních lázní zvětšila na 3,5 hektaru. V roce 1980 zahájila společnost vedle velkého závodního bazénu výstavbu 33,3 m dlouhého tréninkového bazénu. Bazén byl postaven ještě podle návrhu Mélyterv. Bazén byl uveden do provozu 24. července 1981 a pro veřejnost byl otevřen 10. srpna. V roce 1983 byla plocha o rozměrech 27 × 40 m pokryta americkým systémem samonosných plachet, což bylo v té době v zemi ojedinělé řešení. Instalace střechy SPANDONE byla pro tým výzvou. V těchto letech vedl konstrukční tým podniku Endre Hunyaddobrai a strojové oddělení Ferenc Knausz. Stávající bazény byly pokryty novou pryskyřičnou maltou, která nepropouštěla vodu. V 80. letech 20. století navštěvovalo lázně 500 lidí denně a o letních nedělích to bylo až 3000 lidí.
Celkový počet návštěvníků tehdy dosáhl čtvrt milionu. Novinkou byl rostoucí počet návštěvníků ze sousedního Rakouska a Československa. Pravidelnými návštěvníky se stali rakouští důchodci. Většina lidí přicházejících od našich severních sousedů mluvila maďarsky. Počet zahraničních hostů již převyšoval počet domácích. Existovaly dva systémy vstupenek, což znamenalo, že obyvatelé města měli levnější vstup. Na ulici Kígyó utca byla postavena nová pokladna. Zde se nacházelo kadeřnictví, manikúra a pedikúra, stravovací zařízení a obchod s potravinami. Ty byly přístupné zvenku i zevnitř. Hosté si mohli posedět v areálu lázní severně od vchodu, na ploše osázené tújemi. Budovu postavil v roce 1981 vlastní stavební tým podniku Flexum. V roce 1986 byla přestavbou domu Pulay otevřena restaurace Thermal, restaurace druhé třídy s kapacitou 140 osob. Práce od návrhu (inženýr Sándor Nagy) až po stavbu kompletně provedl podnik Flexum. Prostředky na druhou fázi vývoje financoval podnik „stojící na více pilířích” z vlastních zdrojů. V roce 1983 byla zdvojnásobena podlahová plocha budovy šaten a v roce 1981 byla přestavěna vyhřívaná chodba. Od roku 1983 jsou termální lázně vybaveny také saunami. Podnik také zaměstnával jednoho a později dva maséry.
Termální lázně po změně režimu se dostaly do obtíží. Roční státní dotace ve výši 2,5 milionu forintů byla zrušena a nebyly žádné prostředky na rozvoj. V roce 1992 byl majetek podniku Flexum rozdělen a přetransformován byl na akciovou společnost. Město vlastnilo 67 %, zaměstnanecká nadace 29 % a provinční samosprávy 4 %. Některé části velkého podniku, který zaměstnával téměř tisíc lidí, se osamostatnily. Mnoho menších částí si zaměstnanci pronajali nebo odkoupili. Některé hlavní činnosti zůstaly městu pod jiným názvem. Poslední ředitel Béla Markó a zaměstnanci založili společnost Termál Kereskedelmi és Szolgáltató Kft. (společnost s ručením omezeným), která pokračovala v provozování lázní. Společnost platila 7-8 milionů HUF ročně za nájem a hradila režijní náklady. Společnost s malým základním kapitálem (5,3 milionu forintů) se snažila využít všechny peníze a začala se rozvíjet. V roce 1993 postavila vedle bazénu o délce 33,3 m vyhřívané kabiny. Ve starých kabinách bylo také instalováno topné zařízení. V roce 1997 vybudovala na Lajtě kemp pro půl stovky aut. V roce 1993 postavila nad šatnami podkroví, aby byla k dispozici odpočinková zóna. V areálu lázní byly instalovány pitné fontánky s léčivou vodou. Snažila se také rozvíjet propagaci lázní v oblasti cestovního ruchu, jež byla dříve zanedbávána. Za své investice do lázní získala pětinový podíl na majetku. Zahájila výstavbu první etapy hotelu Aqua, plánovaného v oploceném areálu vedle restaurace Thermal, která byla dokončena v roce 1998. V dubnu 1999 byl předán miliardový blok vstupní budovy, který se částečně podařilo dát dohromady díky předprodeji akcií. Z termálních lázní se tak stalo kondominium se 108 listy vlastnictví. Vztahy mezi ředitelem Zoltánem Szeredim a generálním ředitelem Bélou Markóem se zhoršily.
Na úvod manažér akciové společnosti nepodepsal další tříletou nájemní smlouvu na restauraci a zpochybnil tak bonitu společnosti s ručením omezeným. Následovala dlouhá řada sporů, které trvaly až do roku 2004 a dostaly se až k Nejvyššímu soudu. Společnost Flexum vyhrála, ale skutečným poraženým byly termální lázně. V těchto letech se na rozvoj termálních lázní vynakládaly nemalé finanční prostředky. V době soudního procesu samozřejmě nebylo možné žádat centrální fondy o dotace na plány. V roce 2002 byla vyměněna pouze vnější krytina střechy Spandone. (Sárvár nahradil menší lázně novými vedle starých, postavenými za miliardy z tendru, a pak na nich bylo postaveno několik velkých hotelů. Proto je tamní roční turistická daň nyní řádově vyšší, 15 milionů oproti 300 milionům.) Většinový vlastník, město Mosonmagyaróvár, nezískal při privatizaci samostatnou rozhodovací pravomoc a po soudním sporu a dlouhém hlasování se svého podílu na majetku vzdal. Akcie byly převedeny za polovinu odhadované hodnoty (1,2 miliardy FT). Soukromá společnost pokračovala v rozvoji termálních lázní rychlým tempem a dokončila hotel Aqua (2006), který byl dokončen na začátku soudního procesu, a postavila novou budovu termálních lázní (2009). Tříhvězdičkové lázeňské hotely s 60 lůžky jsou dobře začleněny do lázeňského komplexu. Soutěžní bazén byl nahrazen třemi malými wellness bazény s teplou vodou. Tyto investice posílily charakter lázní. Po zastavění padesátimetrového bazénu neměly lázně žádný venkovní plavecký bazén. 25 metrový tréninkový bazén fungující pomocí technologie rotace vody, který postavila společnost Jáger Kft. a který byl slavnostně otevřen v květnu 2008, byl navržen tak, aby tuto mezeru zaplnil. Jeho voda má na pokožku příjemnější účinky. Rozvoj interiéru stále probíhá. Dne 17. listopadu 1940 byla slavnostně otevřena nová saunová jednotka se 4 finskými kabinami, parní kabinou, 2 šlapacími bazény a dvěma ponornými bazény. Lázně přijímají hosty každý den v roce, z toho čtvrtinu místních.
Tento rok je významným mezníkem v životě lázní. Již ve druhém čtvrtletí roku 2018 byl zahájen jejich rozvoj. Rok 2019 je rokem změn a zlepšení. Lázně a termální bazén prošly rekonstrukcí. Interiér i exteriér lázní jsou kompletně přepracovány. V srpnu 2019 byla otevřena první fáze našeho dětského impéria, které se v létě 2020 rozšíří o nový bazén. Začala také rekonstrukce hotelu Aqua Thermal, který je součástí lázní. V druhé polovině roku 2020 bude vybudován zcela nový svět saun. Celý komplex navíc získá novou podobu. Aquasol Resort**** a Thermal Hotel ***Superior Mosonmagyaróvár, který byl otevřen počátkem roku, lze z hlediska vybavení a kvality označit za jeden z nejlepších hotelů v Mosonmagyaróváru, který je rovněž součástí naší skupiny.